KMČM
Kdo Má Čas Mikulov
Jsme kapela hudebních nadšenců, kteří zkouší Když Mají Čas v Mikulově. Každý týden ve čtvrtek si zahrajeme pro vlastní seberozvoj a potěšení v počtu 2 až 11 muzikantů.
Pokud se někomu naše hraní líbí a chce si nás objednat, nejraději hrajeme ve skupině 5 hráčů v obsazení flétna, kytara, harmonika, basa a cajon.
V pestrém repertoáru máme kromě lidovek pár set písniček různých žánrů, z nichž si vybíráme ty, které našemu obsazení sluší, a při nichž se naše obecenstvo dobře baví.
Nejčastěji vystupujeme při posezení ve vinném sklípku, hrajeme narozeninové párty, účastníme se městských kulturních akcí, zábavné bývají firemní teambuildingy a k poslechu hráváme v restauracích, či kavárnách.
Podle velikosti obecenstva, pro které hrajeme, a také podle přání a možností pořadatele, volíme obsazení:
Minimální: 3 hráči – flétna, kytara, harmonika
až
Maximální: 9 hráčů – flétna, 3 kytary, ukulele, harmonika, basa, cajon, valcha
V maximálním obsazení hráváme s plným ozvučením i pro větší společnost, ale obejdeme se i bez elektřiny a rádi vystupujeme v menší společnosti jen akusticky.
… přejeme Vám hezkou zábavu
Jaromír Pospíšil – zpěv, flétna, kytara
Zbyněk Tureček – zpěv, kytara
Jaromír Eliáš – zpěv, perkuse
Pavel Šíma – zpěv, kytara
Michal Kovalčík – zpěv, akordeon
Petr Los – zpěv, kytara
Beáta Fabičovičová – zpěv, basová kytara
Vojtěch Jedlička st. – zpěv, kytara, perkuse
Vojtěch Jedlička ml. – kytara, basová kytara
Naše příběhy
O svoji historku, jak se dostal k hudbě, se s námi podělil i kytarista a manažer většiny našich vystoupení Zbyněk. A i když to zní neuvěřitelně, bylo to prý asi takhle:
Na mikulovskou LŠU (lidovou školu umění) chodily do výtvarky sympatické slečny, které se mi moc líbily a tak jsem si říkal, že tam budu chodit taky. Do lidušky jsme se vypravili s kamarádem jedno odpoledne a bloudili jsme po chodbách, protože jsme přesně nevěděli, kde ta výtvarka je. Přitom jsme narazili na pána, který se nás ptal, co tam hledáme? Řekl jsem mu, že chceme chodit do výtvarky. On na mě koukl a říká: Ty máš pišťoury jak havajský domovník, ty budeš hrát na tubu! A bylo.
Ukázalo se, že tím pánem byl tehdejší učitel žesťových nástrojů Karol Porubský, a že pro dechovou hudbu Mikulovanku sháněl tubistu. Dnes vůbec nelituji toho, že neumím malovat. Od kapelníka Porubského jsem totiž dostal skvělou hudební průpravu, která se mi náramně hodila při mé cestě za děvčaty s kytarou v ruce. Takže i když jsem u tuby a v Mikulovance moc dlouho nebyl, možná zrovna Karlovi vděčím za svoji nynější hudební cestu.
A současný kapelník si na mě nejvíc pochvaluje, že když už na začátku písničky chytnu rytmus, jedu jako tank. Jako každý správný tubista !
Michal
Nedávno jsme se na jednom vystoupení ve sklípku v Klentnici bavili o tom, co nás vlastně přivedlo k hudbě. Svůj harmonikářský příběh jako první přináší málem klarineťák Michal :
Moji rodiče nehráli na žádný hudební nástroj. Tátovi se ale muzika vždycky moc líbila a sousedovi trochu záviděl, že nádherně hrál na trumpetu. A tak si usmyslel, že když už kvůli práci sám nemůže hrát, že jeho děti budou mít hudební vzdělání. Tak se stalo, že jsem stejně jako mí sourozenci dostal možnost chodit do hudebky. Zpočátku se mi moc líbil klarinet, ale protože nebylo volné místo, souhlasil jsem, že začnu chodit na harmoniku a základy jsem se naučil u paní učitelky Břečkové.
Pak jsem harmoniku asi na 20 let odložil a vůbec nehrál. Jak běžel čas, zastesklo se mi po vlastní harmonice a hned jak přišla první příležitost, pořídil jsem si svou vlastní a začal hrát pro radost. Harmonika je pro mě dodnes osvobozením od práce, denních starostí, telefonu a internetu. Jsem moc rád, že mě kluci z kapely vzali mezi sebe, a že jsem dostal příležitost zahrát si sólově třeba dechovkové evergreeny od Pepíčka Zímy nebo staré francouzské šansony, ale kapelník rád říká, že moje hlavní úloha je vytvoření příjemného hudebně barevného doprovodu. Stejně ale mám nejraději moravské lidové písničky!
Kytarista Petr nelenil a také přináší svůj hudební životopis:
Do ZUŠ v Hranicích jsem začal chodit někdy ve 2. třídě základní školy. Když se nás učitelky ptaly, na co bychom rádi hráli, všechny děti řekly rozumně např. klavír, housle, flétnu, ti odvážnější trumpetu, klarinet – já jsem si vybral violoncello. První rok nebyl k dispozici český učitel, tak nám sehnali Bulhara, který mi na první hodině řekl „Igraj!“. Tak jsem nějak chytnul violoncello a „igral“ jsem. V dalším roce si mě už vzala pod křídla česká učitelka a ta rok opravovala to, co mě její bulharský kolega naučil špatně. Nicméně, elán k hraní mi to nevzalo.
Postupem času se mi nějakým nedopatřením nepodařilo úspěšně absolvovat 2. cyklus a prošel jsem si smyčcovým orchestrem (na dálku zdravím pana učitele Miroslava Smrčku), poměrně hodně času jsem strávil i ve velkém sboru. Příchodem puberty přišel i můj konec ve sboru a zanedlouho i na violoncello – chtěl jsem nahánět holky, sedět u ohně a hrát trampské písničky, což jde se smyčcovým orchestrem poměrně špatně.
Rodiče mi za vysvědčení koupili nějakou kytaru, tehdy jsem tomu moc nerozuměl, kupovala se podle barvy. Dodnes mi doma visí na stěně a provázela mě celé gymnázium. Během prázdnin jsem se na ni víceméně naučil hrát – průprava z violoncella byla opravdu dobrá a z divného cellisty se stal zázrakem populární kytarista. Přízeň dívek to bohužel nepřineslo.
Prošel jsem si ještě zhruba půlrokem výuky na jazzovou kytaru (zdravím na dálku Tonyho Vavroucha z hranické kapely H-Band), po půl roce jsem to vzdal a tím má kariéra na ZUŠ skončila. Po maturitě v roce 2003 jsem kytaru víceméně odložil a nehrál na ni téměř vůbec a zlehka se k ní vrátil až před třemi lety s dcerou Natálkou, která navštěvuje ZUŠ Mikulov.
Velký comeback nastal vloni v dubnu – v hospůdce, kde se každý týden scházíme, jsem jednoho večera posbíral odvahu a zeptal se Jarka Pospíšila: „Můžu si s vámi přijít někdy zahrát?“ „Jasně, přijď.“
A tak jsem tady, ve skupině „Kdo Má Čas Mikulov“.
PS Jardy:
Já si ten závěr tedy pamatuji úplně jinak. Do hospody, kde jsme právě hráli, přišel mě neznámý člověk, který byl na první pohled podezřelý tím, že měl na zádech kytaru. Posunul jsem se na lavici, aby měl místo, přisunul mu svůj tablet, aby věděl, co se hraje a podobně jako kdysi Bulhar jsem mu řekl: Hrej! A on hraje dodnes. Díky, Peťo!